F1 okruh Monte Carlo VC Monaka: historie, závody a statistiky

19.09.2025

6 min. čtení.

Michal

Velká cena Monaka patří mezi nejprestižnější v celém kolotoči Formule 1 a je pro to hned několik důvodů. Prvním je město Monte Carlo, které přináší prestiž a na pár dní se změní v pulzující srdce motoristického sportu. Druhým je profil tratě, který je velmi technicky náročný. Pojďte poznat okruh blíže, stojí to za to!

(Zdroj: depositphotos.com)

Vznik trati, její popis, délka a technické parametry

Okruh vznikl v roce 1929 z popudu Anthonyho Noghese, který měl myšlenku závodů v ulicích Monte Carla. Podpořil ho i tehdejší princ Louis II.

Už od začátku se okruh vyznačoval úzkou cestou, minimálním prostorem pro chyby a povrchem přizpůsobeným běžnému provozu. Trať byla hrbolatá a obsahovala i kanálové poklopy, což zvyšovalo její technickou náročnost. Chyběly výběhové zóny a monoposty jezdily jen pár centimetrů od svodidel, která lemovala trať.

Její délka v prvních verzích představovala 3,145 km a postupnými úpravami se prodloužila na 3,278 km. Počet zatáček se zvýšil z původních 14 na 12, přičemž konfigurace zahrnovala spojení ostrých pomalých oblouků s rychlejšími pasážemi.

K nejcharakterističtějším prvkům trati patří vlásenka u Grand Hotelu, která je nejpomalejší zatáčkou. Na opačném pólu je dlouhý tunel, který nabízí jednu z nejrychlejších pasáží na městském okruhu. Tato kombinace extrémně pomalé a rychlé části vytváří jedinečný kontrast a současně dává trati nezaměnitelný charakter.

Podobně, jako v případě Austrálie, okruh není permanentní, ale se musí před každým podnikem postavit. Příprava svodidel, obrubníků a tribun trvá 6 týdnů, jejich odstranění pak další 3. Samotná technická náročnost znamená, že na trati obvykle vítězí pouze skutečná esa, například jako Alain Prost či Niki Lauda.

Historie trati z pohledu závodů F1 a její současnost

Okruh v Monaku se poprvé objevil v kalendáři Formule 1 v roce 1950. Od té doby patří mezi stálice a postupně v historii prošel 6 většími úpravami.

Původní verze z let 1950 až 1972 měřila 3,145 km a obsahovala 14 zatáček. Byla velmi úzká a bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků, což z ní dělalo extrémně riskantní trať. První úprava přišla v letech 1973 až 1975, kdy se trať prodloužila na 3,278 km a počet zatáček stoupl na 12. Úpravy přinesly změnu konfigurace v okolí přístavu.

Druhá úprava proběhla mezi lety 1976 a 1985, kdy se délka zvýšila na 3,312 km a přibylo 23 zatáček. Třetí změna přišla v letech 1986 až 1996 a posunula délku na 3,368 km s 25 zatáčkami. Zásahy se týkaly zejména úseku u bazénu.

Čtvrtá úprava nastala v letech 1997 až 2002 a znamenala mírné zkrácení trati na 3,367 km, ale zachovala 25 zatáček. Úpravy se soustředily na zlepšení bezpečnostních zón, ačkoli jejich rozsah byl vzhledem k městu stále omezený. Další podoba se začala používat v roce 2003 a platila do roku 2010, kdy měla trať 3,340 km a 18 zatáček.

Současný Circuit de Monaco měří 3,337 km a obsahuje 19 zatáček. Je nejpomalejším okruhem celé sezóny F1, má úzké ulice lemované svodidly a bez velkých výběhových zón. Ikonické úseky jako šikana u Grand Hotelu či tunel ale jsou zachovány.

(Zdroj: depositphotos.com)

Nejdůležitější sezóny a kdo v nich kdy a jak vyhrál

První závody v Monaku se konaly v roce 1929. William Grover-Williams na Bugatti Type 35B zvládl celou vzdálenost a stal se prvním vítězem okruhu.

V roce 1950 se okruh zařadil do nově vzniklého kalendáře Formule 1. Hned v prvním kole havarovalo deset monopostů, ale Juan Manuel Fangio na Alfa Romeo 158 dovedl závody do vítězného konce. První monacké vítězství v rámci mistrovství světa tak patří jednomu z největších šampionů historie a ukazuje náročnost trati.

Sezóna 1967 se naopak zapsala tragédií Lorenza Bandiniho, který po nehodě a následném požáru zemřel. Závody vyhrál Denny Hulme na Brabhame BT24, ale celkový průběh vedl k zásadním změnám v bezpečnosti, což bylo pozitivní.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dominoval trati jezdec Ayrton Senna. Mezi roky 1987 a 1993 zde zvítězil celkem šestkrát, přičemž tyto jeho výsledky ukázaly, že okruh v Monaku dokáže zvládnout pouze výjimečný závodník. Později se do jmen vítězů zapsali i Mika Häkkinen či Michael Schumacher.

Samozřejmě, na trati se z času na čas zrodila i nečekaná vítězství a to vinou různých externích faktorů či okolností. Mezi zajímavé patří například rok 1996 a Oliver Panis na Ligieri nebo sezóna 2004 a výhra Jarna Trulliho na Renaulte.

Zajímavosti, traťové rekordy, statistiky a další čísla

Monako patří mezi speciální tratě i díky svým statistikám. Jde o nejkratší okruh v kalendáři F1, na kterém se jezdí největší počet kol a to až 78.

Celková délka závodu je 260,286 kilometru, což je nejméně ze všech Velkých cen Formule 1. Unikátem je nulový rozdíl mezi startovací a cílovou čárou, protože obě jsou umístěny přesně na stejném místě. Tyto fakta podtrhují výjimečnost trati, která je z pohledu čísel skutečným unikátem v celém šampionátu.

Monoposty zde dosahují maximální rychlosti 286 km/h, ale jízda na plný plyn tvoří pouze 42 % celého kola. Průměrná spotřeba paliva je 1,60 kilogramu na kolo a každých 10 kilogramů paliva navíc zpomaluje auto přibližně o 0,26 sekundy.

Z technického pohledu je trať obrovskou zkouškou pro jezdce i techniku. Průměrný počet přeřazení za jedno kolo je až 54, což je jedna z nejvyšších hodnot v šampionátu. Pneumatiky zde mají střední opotřebení, naopak brzdy trpí extrémním zatížením. Zavěšení kol zase musí odolat poměrně častým kontaktům se svodidly.

Zajímavá je i návštěvnost trati. Kapacita okruhu je 37.000 diváků, což je výrazně nižší číslo v porovnání s jinými Velkými cenami. Poloha přímo ve městě a možnost sledování i z lodí či hotelů ale dělá ze závodu v Monaku výjimečný zážitek.

Sdílet článek na Facebooku